image

Jedným z pilierov mytológie holokaustu dokazujúceho „nepopierateľný fakt“ vyhladenia 6 miliónov Židov, je teraz denník dievčaťa z Holandska Anny Frankovej.
V roku 1944 nemecké úrady v okupovanom Holandsku objavili fakty o podvode Otto Franka pri plnení zmlúv jeho firmy s Wehrmachtom, za čo odoslali osem členov jeho rodiny do internačného tábora Westerbork, kde boli nútení pracovať.

Text tohoto deníku se studuje ve školách, včetně ruských, což u dětí vždy vyvolává slzy rozhořčení a lítosti.

Při probírání deníku totiž není důraz kladen na historické materiály, na fakta a události popsané v deníku, ale výhradně na emoce. Málokteré z dětí četlo deník celý, byly jim z něj předkládány jen zvlášť emotivní úryvky. Ale pokud z knihy vyloučíme emocionální složku a zaměříme se na faktické materiály, pak schopnost kritického myšlení, která u našich dětí ještě nebyla zcela zničena, může dát beneficientům hodin holocaustu v našich školách výsledek přesně opačný tomu, než co se očekávalo. A to je skutečný problém celého projektu s názvem „Holocaust“.

 

Podle oficiální verze, a tedy i Wikipedie, byl deník, který si čtrnáctiletá dívka sama začala vést v roce 1942, psán v holandštině, ačkoli se rodina Frankových přestěhovala do Amsterdamu v roce 1934 z Frankfurtu a Anninou mateřštinou byla němčina. Deník se původně jmenoval „Het Achterhuis“ (Úkryt) a popisoval více jak dva roky života v tajném útočišti Židů, kteří se skrývali před nacisty. Deník je plný postav s fiktivními jmény, pod která byli později doplňováni skuteční lidé, a také ne zcela cenzurovaných odhalení dívky vstupující do období sexuální zralosti, která popisuje poněkud nepříjemné fyziologické jevy. Tato odhalení však nejsou charakteristická pro výchovu tehdejších dětí, tím spíše, že Anna si sama podle svého přiznání psala deník s cílem jeho pozdějšího vydání.

V roce 1944 byla rodina Frankových někým vyzrazena, zatčena a poslána do koncentračního tábora. Anna a všichni, kromě otce Otty Franka, pak zemřeli na tyfus v táboře Bergen-Belsen.

Deník podle některých zdrojů našel za trámy otec, když se po skončení války vrátil, ale podle jiných byl zabaven jejich sousedce Mip Giz, která ho po Annině zatčení ukradla a schovala v šuplík svého stolu. 

Během své dlouhé historie prošel Deník Anny Frankové četnými revizemi a doplňky; k posledním z nich došlo v roce 2016, kdy podle ujištění Franka van Vreeho, ředitele Nizozemského státního institutu pro válečnou dokumentaci, byly v samotném deníku objeveny fragmenty textu zalepené v papírové obálce. To je velmi zvláštní, protože deník byl již více než 60 let opakovaně podrobován nejrůznějším zkouškám, včetně soudních, což by soudní rozhodnutí na základě těchto zkoušek velmi zpochybňovalo.

 

Obsah deníku lze zhruba rozdělit na období od 12. června 1942 do 1. srpna 1944 (tři dny před zatčením):

  • období od 12. června 1942 do 5. prosince 1942 - malý sešit s plátěným vrškem, s červeným, bílým a hnědým lemováním („skotský zápisník");
  • období od 6. prosince 1942 do 21. prosince 1943 - zvláštní sešit a samostatné listy. Věří se, že tyto dokumenty byly ztraceny;
  • období od 2. prosince 1942 do 17. dubna 1944 a od 17. dubna do posledního zápisu 1. srpna 1944 - dva sešity v černé vazbě, potažené hnědým papírem.

 

Později sám Otto Frank přidal ke třem sešitům celou sbírku 338 listů popisujících období od 20. června 1942 do 29. března 1944, které podle Otty také napsala Anna. Během dalších desetiletí deník prošel mnoha překlady, doplňky, vyloženými zkomoleninami, četnými redakcemi a vydáními, z nichž každé přineslo Anninu otci pohádkové zisky. Dokonce i oficiální verze přiznává následující redakce:

  • rukopis Anny Frankové;
  • kopii nejprve Otto Franka a poté Otto Franka a Isy Kauvern;
  • novou verzi kopie Otto Franka a Isy Kauverna;
  • novější verzi kopie Alberta Cowverna;
  • ještě novější verzi Otto Franka;
  • super nejnovější verzi Otto Franka a cenzorů;
  • kontaktní edice (1947);
  • vydání Lamberta Schneidera (1950), radikálně odlišné od předchozího, a dokonce s ním neslučitelné;
  • Fischerovo vydání (1955), které nás vrací k předchozímu vydání, avšak v přepracované a retušované podobě.

 

Deník Anny Frankové byl navíc přeložen do mnoha jazyků včetně ruštiny, a to dokonce třikrát. První překlad vyšel v SSSR a byl vydán nakladatelstvím „Zahraniční literatura“ v roce 1960 v překladu Rity Rait-Kovalevy a s předmluvou Ilji Ehrenburga, který napsal:

„Za šest milionů mluví jeden hlas - ne mudrc, ne básník - obyčejná dívka ... Dívčin deník se stal jak lidským dokumentem velkého významu, tak i obžalobou.“

V roce 1994 vydalo Deník nakladatelství Rudomino v podobě rozšířeného vydání z roku 1991 a v překladu M. Novikové a Sylvie Belokrinické s úvodním článkem Vjačeslava Ivanova.

Všechna ruská vydání Deníku vyšla jako dílo literární. Neexistuje tu jediná vědecká a výzkumná publikace v ruštině, což dává propagandistům holocaustu, jako je Ilja Ehrenburg, právo Deník interpretovat jako „dokumentární“ a být „důkazem u soudu." Velmi známá situace, že? Dnes se soudce permského soudu - s přesně stejnými argumenty a na základě četných interpretací a převyprávění závěrečného dokumentu norimberského tribunálu v židovských médiích - pokouší odsoudit učitele a novináře Romana Juškova za to, že pochyboval o čísle „6 milionů obětí holocaustu“.

Navíc na základě Deníku byla natočena filmová díla:

  • jednak to byl v roce 1959 „Deník Anny Frankové“, který získal Oscara,
  • další v roce 2016 v Německu, ten zatím nedostal nic,
  • a také minisérie BBC v roce 2009.
  • Český televizní seriál vznikl v roce 1991,
  • a v roce 1995 dokonce i japonský anime.

Nevím, kterou z mnoha verzí Deníků Anny Frankové přednášejí učitelé holocaustu ruským dětem v ruských školách. Ale je klidně možné, že to je jejich vlastní verze, upravená pro Rusko, v níž je Anna pronásledována a zatčena „krvavými sovětskými čekisty“ a poslána do „stalinského tábora smrti“ poblíž Magadanu. V každém případě nikdo z ruských školáků nečetl oficiálně uznávaný Deník Anny Frankové v ruském překladu, protože takový prostě neexistuje.

 

Otto FrankSamotný deník obsahuje některá svědectví o rodině Frankových a o dívce samé. Frankovi byli židé z vysoké společnosti a velmi bohatá rodina. Otto a jeho bratři a sestry žili ve Frankfurtu v sídle na módní ulici Meronstrasse. Otto navštěvoval soukromou přípravnou školu a také elitní Gymnasium Lessing, nejdražší školu ve Frankfurtu. Po studiu na univerzitě v Heidelbergu odjel na dlouhou dovolenou do Anglie. V roce 1909 odcestoval dvacetiletý Frank do New Yorku, kde zůstal u svých příbuzných, Oppenheimerových. Tato rodina je docela zajímavá. Jejich blízkými přáteli byla rodina Rothschildů, která měla s nimi společné zájmy, jak v sociální oblasti, tak v bankovní komunitě. Možná právě to tehdy určilo osud budoucího projektu „Deník Anny Frankové“, a to jak po stránce propagandistické, tak i komerční.

V roce 1925 se Otto oženil a usadil se ve Frankfurtu. Anna se narodila v roce 1929. Frankova rodinná firma zahrnovala bankovnictví, správu léčivých pramenů v Bad Sodenu a výrobu kapek proti kašli.

Annina matka Edith Hollenderová byla dcerou farmaceutického výrobce.

V roce 1934 se Otto s rodinou přestěhoval do Amsterodamu, kde koupil obchod s kořením Opekta a začal vyrábět mimo jiné pektin používaný do domácích želé.

V květnu 1940, poté, co Němci obsadili Amsterdam, Otto zůstal ve městě, zatímco jeho matka a bratr se přestěhovali do Švýcarska.

Ottova firma obchodovala s německým Wehrmachtem, v letech 1939 až 1944 prodával farmaceutické prostředky a pektin německé armádě.

Pektin byl potravinový konzervant, antiinfekční balzám na rány a používal se jako zahušťovadlo ke zvýšení objemu krve při transfuzích. Pektin se také používal jako emulgátor oleje a želatinizovaného benzínu pro zažehnutí zápalných bomb, což je typ podobný napalmu na východní frontě. Mimochodem, v únoru 1945 podobnými bombami vyhladili Američané a Angličané německá města Drážďany a Lipsko.

Jako dodavatel Wehrmachtu byl Otto Frank v očích Nizozemců spolupracovníkem nacistů.

Totéž lze říci o Oskaru Schindlerovi v továrně na „smaltované nádobí“, kde jím „zachránění“ Židé vyráběli dělostřelecké granáty, jež později zabíjely sovětské vojáky i civilisty - staré lidi, ženy a děti ve městech a vesnicích na východní frontě.

 

6. července 1942 přestěhoval Otto svou rodinu do takzvané „tajné skrýše“, kterou Anna popsala ve svém deníku. Tímto úkrytem byl třípatrový převážně prosklený městský dům, který sdílel zahradní park s 50 dalšími byty. Zatímco se rodina a Frank sám skrývali před nacisty, Otto nadále řídil obchod ze své kanceláře, která se nacházela v prvním patře, a scházel do ní v noci a o víkendech. Kancelář navštěvovaly i Frankovy děti, které tam poslouchaly rozhlasové vysílání z Anglie. A tak žili déle než dva roky.

V roce 1944 německé úřady v okupovaném Holandsku objevily fakta o podvodu Otto Franka při plnění smluv jeho firmy s Wehrmachtem. Německá policie provedla prohlídku kanceláře a z podkroví jeho městského domu odeslala osm členů jeho rodiny do internačního tábora Westerbork, kde byli nuceni pracovat. Otto sám byl poslán do Osvětimi, odkud byl v roce 1945 propuštěn a vrátil se do Amsterdamu, kde „objevil“ deník své dcery. 

Jak vidíme, Otto Frank mohl klidně včas emigrovat do Švýcarska se svou matkou a bratrem, ale  kvůli obchodu s nacisty zůstal v Holandsku. Tato skutečnost, stejně jako skutečnost podvodů při plnění smluv s nacistickým Německem, byla důvodem k zatčení jeho rodiny a poslání do pracovního tábora, kde všichni zemřeli na tyfus.

Otto podle svých slov upravil „nalezené“ dopisy a poznámky Anny v knize, kterou pak předal své sekretářce Ise Kauvernové k další úpravě.

Isa Kauvern a její manžel Albert Kauvern, uznávaný spisovatel, jsou autory prvního deníku Anny Frankové.

Mnoho literárních vědců a nakladatelů si však stále klade otázku, zda Kauvernovi při psaní a vydávání deníku použili „původní deníky“ nebo text ve Frankově osobním přepisu.

 

Meyer LevinNesmírně zajímavým příběhem ale je, že Deník sám o sobě je plagiátem knih slavného židovského spisovatele Meyera Levina

Poté, co se Deník Anny Frankové stal v roce 1952 bestsellerem a dočkal se více než 40 vydání, která Otto Frankovi vynesla miliony dolarů, vydal v roce 1959 švédský časopis Fria Ord dva články věnované Deníku Anny Frankové. Výňatky z těchto článků se také objevily ve vydání Economic Council Letter z 15. dubna 1959:

... V historii existuje mnoho příkladů mýtů, které žijí delší a bohatší život než pravda a mohou se stát účinnějšími než pravda...

...Západní svět se o židovské dívce dozvídal již několik let díky její osobní písemné historii, Deníku Anny Frankové. Jakékoli informované literární zkoumání této knihy by ukázalo, že ho nemohla napsat čtrnáctiletá dívka. Pozoruhodné v této věci je rozhodnutí Nejvyššího soudu v New Yorku, který tento názor potvrdil, a rozhodl, aby Otto Frank zaplatil 50.000 $ slavnému americkému židovskému spisovateli Meyeru Levinovi jako honorář za použití Levinova díla v Deníku Anny Frankové...

...Pan Frank ve Švýcarsku slíbil zaplatit svému krajanovi Mayeru Levinovi alespoň 50.000 dolarů, protože použil Levinův materiál a duševní vlastnictví a „implantoval“ je do svého Deníku jako duševní dílo své dcery...

 

Ukazuje se tedy, že v publikovaném Deník byly použity materiály z Levinových dřívějších knih, to znamená, že Deník Anny Frankové je plagiát. Tato skutečnost byla stanovena Nejvyšším soudem v New Yorku a bylo rozhodnuto zaplatit Levinovi odškodné ve výši 50.000 $, což byla v roce 1959 obrovská částka. Okresní úředník pro hrabství New York (County Clerk, New York County) byl dotázán na fakta případu uvedená ve švédském tisku a materiály soudního rozhodnutí Nejvyššího soudu v New Yorku. V odpovědi z kanceláře okresního úředníka ze dne 23. dubna 1962 přišla odpověď, v níž bylo doporučeno, aby byly otázky předány právníkům obžalovaného, advokátní kanceláři v New Yorku. Dopis odkazoval na soubory uložené v archivech nazvaných „The Dairy of Anne Frank # 2203-58“. Na žádost advokátní kanceláře byla původně 4. května 1962 doručena odpověď, ve které bylo uvedeno:

„I když zastupujeme pana Levina v jiných otázkách, nemáme nic společného s případem Anny Frankové."

Nicméně 7. května 1962 přišla od člena advokátní kanceláře v New Yorku následující odpověď:

„Jsem právník Meyera Levina v jeho žalobě proti Otto Frankovi a dalším. Je pravda, že porota udělila panu Levinovi odškodné 50 000 USD, jak je uvedeno ve vašem dopise. Tato náhrada však byla následně zrušena soudním řízením, Hon. Samuel C. Coleman s odůvodněním, že způsobená škoda nebyla prokázána v souladu s požadavky zákona. Konflikt byl následně urovnán během odvolání, které čekalo na rozhodnutí soudce Colemana.

Obávám se, že tento případ není oficiálně hlášen, protože se jedná o samostatný proces nebo o rozhodnutí soudce Colemana. V New York Supplement 141, Series 170 a Series 5, 181 bylo veřejně hlášeno pouze několik procedurálních problémů. Správné číslo spisu v kanceláři newyorského úředníka je „2241-1956“ a spis je pravděpodobně rozsáhlý a úplný a musí obsahovat rozhodnutí soudce Colemana. Bohužel je náš spis uložen a nemohu najít kopii tohoto rozhodnutí, ačkoli se objevilo v New York Law Journal na počátku roku 1960."

 

Skutečným autorem třetího vydání Deníku je tedy Meyer Levin. Byl to spisovatel a novinář, který žil mnoho let ve Francii, kde se v roce 1949 setkal s Otto Frankem. Meyer Levin se narodil v roce 1905 a vyrůstal v chicagském vězení, známém během války gangů jako Bloody Nineteen Ward. Ve věku 18 let pracoval jako reportér pro Chicago Daily News a během následujících 4 let se stal přispěvatelem do národního literárního časopisu The Menorah Journal. V roce 1929 vydal The Reporter, první ze svých 16 románů. V roce 1933 se Levin stal asistentem střihu a filmovým kritikem pro nově založený časopis Esquire, kde pracoval až do roku 1939.

Jeho nejslavnějším dílem byl román Compulsion (1956), který vypráví příběh Leopolda a Loeba a je kriticky hodnocen jako jedna z nejvýznamnějších knih desetiletí. Byl to jeho první „dokumentární román“ nebo „román literatury faktu“. Po obrovském úspěchu Compulsion se Levin pustil do trilogie románů o holocaustu. Po vypuknutí druhé světové války natočil dokumenty pro americký Úřad pro válečné informace a poté pracoval ve Francii jako civilní expert v oddělení psychologické války. To znamená, že v moderním pojetí byl odborníkem na vedení informačních a psychologických válek, vytváření náplní, padělků a operací pod „falešnou vlajkou“.

Meyer se stal také válečným zpravodajem Židovské telegrafické agentury se zvláštním posláním odhalovat osudy vězňů židovských koncentračních táborů. Svůj úkol bral extrémně vážně, a někdy dokonce vstoupil do koncentračních táborů před tanky Liberation Forces, aby sestavil seznamy přeživších. Po válce odešel do Palestiny, připojil se k teroristické organizaci Haganah a začal znovu natáčet.

Na motivy Deníku Anny Frankové napsal Levin scénář hry a pokusil se ji inscenovat a natočit film. Ale najednou byly tyto plány zakázány s formulací „nevhodné“, což Levina přimělo k odvolání se k Nejvyššímu soudu v New Yorku. Meyer nakonec vyhrál porotní proces proti producentům a Otto Frankovi za přivlastnění si jeho nápadů, ale toto rozhodnutí z něj udělalo nepřítele celé židovské a literární komunity Západu, což je paradox, protože sám Levin byl Žid a veškerá jeho tvorba byla věnovaná propagandě holocaustu. Ačkoli Levinova verze hry je stále mlčky zakázána, podzemní produkce tohoto díla jsou často uváděny po celém světě. Meyer Levin zemřel v roce 1981 a s jeho odchodem veškerý humbuk kolem autorství Deníků Anny Frankové utichl.

 

Sám Otto Frank se ale nevzdal. V roce 1980 zažaloval dva Němce, Ernsta Romera a Edgara Geisse, za distribuci literatury, která deník označila za padělek. V soudním řízení byla zpracována studie oficiálních německých odborníků na písmo, kteří určili, že text Deníku napsala jedna a tatáž osoba. Přitom však tato osoba používala výhradně kuličkové pero, které se objevilo až v roce 1951, a proto jej nemohla používat dívka Anna Franková, která v roce 1944 zemřela na tyfus.

Německý státní soudní úřad (Bundes Kriminal Amt BKA) během procesu zkoumal pomocí speciálního forenzního vybavení rukopis, který v té době sestával ze tří pevných sešitů a 324 samostatných listů všitých do čtvrtého sešitu. Výsledky výzkumu provedeného v laboratořích BKA ukázaly, že „významné“ části práce, zejména čtvrtý díl, byly psány propiskou. Protože kuličková pera nebyla k dispozici až do roku 1951, BKA dospěla k závěru, že tyto materiály byly přidány později.

V důsledku toho BKA jasně dospěl k závěru, že žádný z rukopisů předložených ke zkoumání neodpovídá známým vzorkům rukopisu Anny Frankové. Německý časopis Der Spiegel o této zprávě uveřejnil článek s tvrzením, že celý Deník byl poválečným padělkem. Je zajímavé, že po procesu a zveřejnění v Der Spiegel na žádost židovské komunity v Německu sice byly všechny informace BKA okamžitě upraveny, ale téměř současně byly „neúmyslně uvolněny“ a zveřejněny výzkumníky ve Spojených státech.

 

Tatáž fakta jsou potvrzena ve slavné knize Gyeorgose Cerese Hatonna „The Trillion Dollar Lie – The Holocaust: The Lies of the “Death Camps“, svazek 2, str. 174, stejně jako v knize muže odsouzeného v roce 1996 za popírání holocaustu ke 3 měsícům vězení a 21 000 frankům pokuty „Is The Diary of Anne Frank Genuine?“ od francouzského spisovatele a profesora literární vědy Roberta Farissona. Četl jsem Farissonovu knihu a myslím si, že pan profesor mimořádně logickým a odůvodněným způsobem ve velmi správné formě dokázal své tvrzení, že „Deník Anny Frankové“ je podvrh. Farissonův verdikt otřásl celou intelektuální elitou Západu. Petici na podporu Roberta podepsalo obrovské množství zástupců vědecké, literární, historické, veřejné a novinářské elity Evropy, Spojených států a Izraele. Ikona západní intelektuální elity, liberální socialista a anarchosyndikalista, americký lingvista, politický publicista, filozof a teoretik, profesor lingvistiky na Massachusetts Institute of Technology, Žid Noam Chomsky, ve svém díle „Search for Truth by Noam Chomsky“ vyjádřil Farissonovi svou podporu:

„Nevidím antisemitské pozadí v popírání existence plynových komor, nebo dokonce v popírání existence holocaustu. V samotném prohlášení, že holocaust (bez ohledu na to, zda se skutečně stal, nebo ne) se stal objektem vykořisťování, navíc zlomyslným ze strany obhájců izraelských represí a násilí.

 

A právě tento „Deník Anny Frankové“ je nyní aktivně propagován a zaváděn do školních učebnic a lekcí na téma „Holocaust a tolerance“ na ruských školách. Děje se tak po celém Rusku, Zabývá se tím pod vedením akademika A. G. Asmolova Federální institut pro rozvoj vzdělávání (FIRO) prostřednictvím sítě regionálních IRO (ústavů dalšího vzdělávání učitelů). Učební pomůcky poskytuje Holocaust Foundation Ally Gerber v rámci zahraničního programu Vzpomínka na holocaust – cesta k toleranci. Téměř v každém krajském IRO působí jako vedoucí metodik oficiální krajský zástupce Fondu holocaustu a za státní peníze je téměř na každé akci v rámci státních programů vnášeno téma holocaustu a tolerance tak, aby převážilo nad hlavním tématem.

V listopadu 2017 jsem se s velkými obtížemi dostal ke kulatému stolu „Teroristické a extremistické hrozby naší doby: podstata a problémy protiakce“, pořádaného saratovským regionálním IRO. Zpočátku jsem byl s potěšením zapsán mezi účastníky a moje zpráva na téma terorismus byla schválena. Když si však zjistili mé názory a výzkumné metody, telefonicky mě zdvořile odmítli a nabídli účast na budoucích konferencích a kulatých stolech. Až po náznaku, že stejně přijdu, jen se zástupci tisku, přes zaťaté zuby mou účast a prezentaci schválili. Vše, co se u kulatého stolu odehrálo, jsem pak zaznamenal na audio nosiče a popsal v článku „Jak konkrétní ministerstvo bojuje s terorismem pomocí tolerance“.

 Jak se ukázalo, u kulatého stolu se velmi málo hovořilo o terorismu, ale hodně o holocaustu a toleranci. Projevy o holocaustu odsunuly deklarované téma do pozadí, což je zvláštní, protože akce se konala v rámci státních programů a ze státních prostředků. Všichni předem připravení řečníci, ale i četné děti, které nebyly na seznamu vystupujících, své projevy přednesli, ale řečníci, kteří se do tématu holocaust nevešli - slovo prostě nedostali.

Specialista na sekty a destruktivní kulty, kandidát filozofie, učitel filozofie na Saratovské státní univerzitě a Saratovském teologickém semináři, Fr. Alexandr Kuzminov, který mluvil jako poslední, byl s odkazem na rozvrh jednoduše umlčen. Mně, i přes opakované ujištění o přestávce ze strany moderátora stolu, oficiálního zástupce Nadačního fondu holocaustu a zároveň vrchního metodika I. L. Kamenchuka, slovo ke zprávě nedali vůbec a navrhli, aby moje zpráva byla zahrnuta do závěrečné brožury. Později na můj přímý e-mailový dotaz, zda bude zpráva skutečně do tištěného vydání zařazena, jsem však obdržel tak stručnou odpověď, že mi bylo jasné, že věnovat čas a úsilí úpravě zprávy pro tisk nemá cenu.

U tohoto kulatého stolu zaznělo mnoho emotivních projevů školáků o „Deníku Anny Frankové“. Pouze jedna školačka spíš jen tak mimoděk zmínila deník i jiné dívky – Táni Savičevé, která zemřela hlady spolu s celou svou rodinou v obleženém Leningradu. Tánin příběh však v kontextu kolosální tragédie Anny Frankové zanikl a nechal leningradskou dívku hluboko v Annině stínu. Těmito metodami v našich školách nahrazují chytří a vyškolení učitelé holocaustu pojmy a fakta naší historie v nezralých a otevřených myslích našich dětí. Děje se tak za státní peníze podle osnov cizích států a veřejných organizací, čímž se zcela deformují a nahrazují osnovy ruského ministerstva školství.

S plným souhlasem státního zastupitelství opouštějí úředníci odsouzení za zneužívání veřejných prostředků křesla rektorů oblastního IRO a usedají na vyšší křesla náměstků tajemníků regionálních poboček strany Jednotné Rusko - zřejmě s úkolem otevřít muzea holocaustu v těchto pobočkách a ve frakci Jednotné Rusko Státní dumy. Nemám nic proti tragédii Anny Frankové. Ale když jejím příběhem, který je podle názoru tolika autoritativních lidí na světě falešný, nahradí v myslích našich dětí skutečná historická fakta, hrdinství i tragedie, pak jako adekvátní člověk a občan své země mám obrovskou chuť protestovat. Protože když lidé jako rektor SOIRO odcházejí do vedoucích funkcí ve vládnoucí straně Jednotné Rusko, a to se stejným směřováním, jako jejich předchůdci, do křesla poslance a místopředsedy Státní dumy Ruské federace, chtě-nechtě se divíte, kdo vlastně v Rusku vládne - jeho lidé nebo příjemci zahraničních grantů?

Komentáre 0

Zatiaľ bez komentárov. Buďte prvý so svojim komentárom.